Tváří v tvář obrům

V té části jihovýchodní Asie, kde je džungle bujná, a podél řek lze nalézt sídla původních obyvatel, tam se nachází také záchranná stanice slonů, včely, které nebodají, a kaučukovníkový háj. Střední Malajsie. Směsice kultur, kde lidi stále mají pusu od ucha k uchu, a jedna zajímavost střídá druhou.

Jestli jsem si myslela, že mě po noci strávené uprostřed džungle už nic nemůže překvapit, tak jsem se spletla.
Naše výprava po Malajsii nás zavedla do státu Pahang, do oblasti města Temerloh. Samotný cíl této části naší cesty Kuala Gandah Elephant Conservation Centre – záchranná stanice slonu v Kuala Gandah, je vzdálen od poslední zastávky autobusu v Mentekabu asi 30 kilometrů. Autobusové spojení sice existuje, poslední spoj je ale fuč.  Mentekab je díra, kde není wifi, a odkud nás do záchranné stanice těžko někdo odveze. Leda tak taxikář, který si zrovna dával na jedné z lavic dvacet. Když byl jedním z mužů na zastávce vzbuzen, nabídl nám odvoz za dvacetinásobek běžného jízdného autobusem. Byl překvapen, když jsme odmítli. Lidé nám na autobusovém nádraží ochotně radili, ale zarážela nás rozdílnost obdržených informací, která se týkala provozu stanice. Jedni tvrdili, že je stanice v provozu, druzí, že je přestěhovaná jinam a původní je zavřená. Byli jsme na vážkách – jet, nejet. Pravda byla taková, že přívalové deště rozvodnily řeku, která stanicí protéká. Hladina řeky vystoupala o několik metrů, a slony bylo nutné evakuovat. V čase našeho příjezdu byli sloni právě dva dny zpět. Dostat se až do záchranné stanice chtělo trochu úsilí, ale povedlo se. Domorodci vidí v každém bělochovi možnost získání nějaké té koruny, teda Ringittů do kapsy. Ale i tato hra má svá pravidla.

Do Kuala Gandah jsme se dostali se správcem a majitelem ubytovacího zařízení v blízkosti stanice. Zdarma. Provedl nás po okolí, ukázal nám svůj chov ryb, který mu málem vzala voda, i svá včelstva. Malé úly má rozestavěny po celém areálu, společně s chatkami, venkovní kuchyní, prostorem ke hrám, venkovní modlitebnou a koupelnami. Do areálu jezdí jednotlivci i skupiny právě proto, že to mají, co by kokosem dohodil k záchranné stanici. Sloní troubení je slyšet až sem. To jsou fanfáry! Ptali jsme se, jak jdou včely dohromady s dětmi a vůbec všemi, kteří se tam vyskytují. Vysvětlení je prosté. Tyto o poznání menší včelky totiž nemají žihadlo.  Jejich úl je tvořen vydlabaným kmenem se stříškou, a místo česna (vchod do úlu), je vchod tvořen oválnou svislou štěrbinou.  Jejich med je lahodný, chuťově odlišný od medu, na který jsme zvyklí. Se sběrem medu pomáhají původní obyvatelé pralesa Orang Asli, kteří mají po proudu řeky svou osadu. Do osady jsme směli vstoupit, viděli jsme snad původní obydlí i způsob jejich života. Stále si ponechávají prostý život, ale už nekočují, jak bylo jejich zvykem poté, co v oblasti po nějaké době nebyl pro všechny dostatek obživy. Tato enkláva našla obživu u správce a majitele ubytování. Se svolením domorodců fotím jejich obydlí, včely, a kaučukový háj. Kaučuk se získává tradičním způsobem nařezáváním stromů. Nikomu má přítomnost nevadí, jen jejich psu se nelíbím a chce mě sežrat.

Stanice pro záchranu slonů funguje. Po povodni, která byla nejsilnější za posledních 60 let, zůstala jen poničená vedlejší přístupová cesta. Věnujeme několik Ringittů na podporu stanice, a jdeme se zchladit do promítacího sálu, kde je promítán krátký film o záchraně opuštěných slonů v Malajsii. Nalezení sloni samotáři jsou převáženi do národního parku Taman Negara. V případě, že nejsou schopni vypuštění do volné přírody, je o ně postaráno právě v této záchranné stanici. Nedočkavě pokračujeme dál do rozsáhlého centra, abychom už ty chobotnatce uviděli. Následujeme směrovku ‚baby elephants‘ a jsme na ta sloní mimina zvědaví. Jsou nádherní! Nejmladšímu jsou 3 roky. Hned se o nás začali zajímat. Kupujeme sáček neloupaných buráků a začínáme je krmit. Opět v úžasu s jakou jemností uchopují tu mrňavou dobrotu. A přitom se vám dívají přímo do očí. A dalo by se říct, že se usmívají. Chobotem šmátrají po vašich rukách, kde že je ten burák. Sloni jsou velmi dobří, neúnavní a rychlí plavci.  Když se celí potopí, chobot jim slouží jako šnorchl. V Singapuru v Pualu Ubin, byl nalezen slon, o němž panuje domněnka, že v roce 1991 přeplaval Johorskou úžinu.

Slůňata milují plavání a potápění. Dovádí ve vlnách, lezou na hřbet starším slonům a skáčou z nich do vody. Zkuste si to představit. Při naší návštěvě jsme mohli sledovat sloní koupání v řece. Hladina vody byla bohužel ještě natolik vysoká, že jsme se k těm obrům nemohli přidat. Věděli jste, že sloni zívají a chrápou? To, že chobot používají k přenášení jídla a pití do tlamy není nic nepřekvapujícího. Když se ale pohybuje na neznámém podloží, boucháním chobotem otestuje, jestli je povrch natolik pevný, aby se po něm dalo jít. Když usoudí, že ano, pohne přední nohou na prověřený kus země, při pohybu zadní nohu pokládá přesně na místo té přední. Stáří slonů se pozná podle velikosti otisku nohy. Na předních nohách má pět prstů, na zadních čtyři.
Po koupeli se dospělí sloni přemístili na krmení. Byla pro ně přichystána hromada pokrájené papáji a krmení jsme si užili všichni.

Plni zážitků opouštíme obry i tohle úžasné místo. Před námi je totiž další cíl naší cesty – ostrovy v Jihočínském moři.

Leave A Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *